Fajnstyl.cz 
Všechno začalo nenápadně. Markéta se poslední dobou chovala divně - rušila naše pravidelné kávy, neodpovídala na zprávy, vymlouvala se na práci. Říkala jsem si, že má náročné období. Vždycky byla ambiciózní, její kariéra v marketingu jí zabírala hodně času.
Začala jsem si všímat něčeho divného
Pak jsem začala slýchat zvláštní věci. Známí se mě ptali, jestli je pravda, co o mně Markéta říká. Prý jsem závistivá, že jsem jí v minulosti podrazila, že jsem špatná matka. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Tohle přece nemůže říkat moje nejlepší kamarádka.
Pravda vyšla najevo na firemním večírku. Markéta nevěděla, že tam budu - byla jsem tam jako doprovod manžela. Slyšela jsem ji, jak se chlubí mým příběhem. Mým rozvodem, mými problémy, vším, co jsem jí kdy svěřila. Ale překroutila to tak, že z toho vyšla jako hrdinka, která mi pomohla, zatímco já jsem byla jen nevděčná troska.
„A představte si, že mi ani nepoděkovala za to, že jsem jí sehnala práci," říkala skupince kolegů. „Přitom nebýt mě, tak je dneska na ulici." Pravda byla, že jsem tu práci získala sama, na základě svých zkušeností. Markéta o tom jen věděla. Stála jsem tam jako opařená a poslouchala, jak třicet let přátelství splachuje do záchodu. Jak z našich společných zážitků dělá svůj osobní příběh hrdinství. Jak mě líčí jako ubožačku, kterou zachránila.
Zjistila jsem, co je moje kamarádka zač
Když mě uviděla, ani se nezačervenala. Místo toho předvedla představení hodné Oscara - objala mě, jako bychom se neviděly roky. „Miláčku, ty jsi tady! Zrovna jsem o tobě mluvila, jak jsi úžasná!" Ten večer jsem pochopila, že celé naše přátelství bylo lež. Že jsem pro ni byla jen zdroj příběhů, způsob, jak se ukázat v lepším světle.
Každé moje selhání, každá těžká chvíle, kterou jsem s ní sdílela, pro ni byla jen další kapitola v její sbírce jak jsem zachránila svou ubohou kamarádku. Poslala jsem jí dlouhou zprávu. Vypsala jsem všechno, co jsem slyšela, co jsem cítila. Její odpověď? „Přeháníš, jako vždycky. Proto o tobě říkám, co říkám - jsi hysterická a nevděčná.“
Třicet let přátelství skončilo jednou SMS. Bylo to jako amputace - bolestivá, ale nutná. Nejhorší bylo vysvětlovat ostatním, proč už se nebavíme. Proč jsem přerušila kontakt s někým, kdo byl takovou součástí mého života.
Dnes na to musím myslet, ale zklamaná nejsem
Dnes, půl roku po tom večírku, to pořád bolí. Když se mi stane něco hezkého, automaticky sahám po telefonu, abych jí to řekla. Když potřebuju radu, chybí mi naše dlouhé hovory. Ale pak si vzpomenu na ten večer, na její slova, na tu zradu, a vím, že jsem udělala správnou věc.
Proto píšu tento příběh. Pro všechny, kdo zjistili, že jejich nejlepší přítel není tím, za koho se vydával. Pro ty, kdo museli přetrhnout pouta, která považovali za nezničitelná. Není to vaše vina. Někdy jsou lidé prostě jiní, než se zdají.
A Markétě? Té vzkazuji - můžeš si nechat všechny moje příběhy. Můžeš je překrucovat, jak chceš. Ale už nikdy nebudeš mít moji důvěru. Protože pravé přátelství není o tom, co z něj můžeš vytěžit. Je o věrnosti, upřímnosti a vzájemné podpoře. A to ty, jak se ukázalo, nikdy nepochopíš.