Chtěli si postavit dům na vlastním pozemku. Úřad jim to zakázal, ale pak přišli s jednoduchým trikem

Našli ho v malé obci kousek za Berounem. Zelená louka, kolem příroda, a přitom blízko do města. Po Milanově několikaměsíčním smlouvání s majitelem se jim podařilo dohodnout slušnou cenu.

„Pamatuju, jak jsme ten den, kdy jsme podepsali kupní smlouvu, otevřeli lahev šampaňského," vypráví dnes už s úsměvem Jitka, když sedíme na terase jejich domu. „Milan pořád opakoval - konečně máme kde stavět! Začali jsme hned shánět architekta, abychom s ním probrali naše představy."

Pozemek si prověřili v katastru, byl vedený jako stavební parcela a měl i dostupnost inženýrských sítí. Jenže úplně zapomněli prověřit jednu důležitou věc.

Šok na stavebním úřadě nikdo nečekal

Tou věcí byl aktuální územní plán obce. Když přišli na stavební úřad s prvními nákresy svého budoucího domu, čekalo je nemilé překvapení.

„Ta paní za přepážkou se na nás podívala, jako bychom spadli z višně," říká Milan. „Nejdřív si myslela, že si děláme legraci. Pak nám suše oznámila, že na tomhle pozemku se rodinný dům stavět nesmí. Prý podle nového územního plánu."

Prý ten jejich pozemek spadá do tzv. zelené zóny, kde je nová výstavba zakázaná. Ta zvláštní věc byla, že pozemek sousedil přímo s existující zástavbou a na jeho druhé straně vedla silnice. A podle původních plánů obce tu výstavba povolená byla.

„Vypadalo to jako špatný vtip," vzpomíná Jitka. „Starosta nám vysvětlil, že před dvěma lety změnili územní plán kvůli nějakým dotacím na zeleň. A náš pozemek se ocitl v té zakázané zóně, přestože to absolutně nedávalo smysl."

Ještě absurdnější jim připadalo, že hned za silnicí už stály domy, a dokonce se tam dál stavělo. Hranice té zelené zóny vedla přesně po jejich pozemku.

Zdánlivě neřešitelná situace s malým plánem

Manželé Horákovi se nevzdávali. Požádali o změnu územního plánu, ale rychle zjistili, že je to běh na dlouhou trať. „Řekli nám, že to bude trvat tři až pět let a ještě nemáme jistotu, že to projde," kroutí hlavou Milan. „To bylo zdrcující. Už tak jsme dali všechny úspory do pozemku."

Uvažovali, že pozemek prodají a budou hledat jinde. Jenže to by byla citelná finanční ztráta. A taky měli k tomu místu už vztah.

Zkusili to přes známého, který znal někoho na krajském úřadě, ale ani tam nepochodili. Předpisy jsou předpisy, a ty říkaly jasně - v zelené zóně se rodinné domy stavět nesmí.

Náhodné setkání s řešením

A pak se stalo něco, co jejich situaci změnilo. Milan se jednou v místní hospodě dal do řeči s chlapíkem, který bydlel kousek od jejich pozemku. Pan Vacek míval stejný problém.

„Seděli jsme u piva a já si postěžoval, co nás s tím pozemkem potkalo," vzpomíná Milan. „A ten chlápek se jen usmál a povídá - já měl úplně stejný problém, ale vyřešil jsem to. Nechápal jsem, jak by to mohl vyřešit, když nám všichni tvrdili, že to nejde."

Pan Vacek jim prozradil svůj trik. Územní plán sice zakazoval stavět rodinné domy, ale nezakazoval stavět hospodářské budovy. A to byl klíč.

Od kůlny k rodinnému domu

„Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu," říká Milan. „Jak bychom mohli bydlet v kůlně? Ale on mi to vysvětlil. Nešlo o to postavit skutečně kůlnu, ale využít určitou mezeru v předpisech."

Horákovi si najali zkušeného projektanta, který znal místní poměry. Ten jim připravil projekt na stavbu "víceúčelového hospodářského objektu". V dokumentaci to vypadalo jako větší zahradní domek s dílnou, skladem na nářadí a zázemím pro údržbu pozemku.

„Stavební úřad nám to povolil, protože to bylo v souladu s územním plánem," vysvětluje Jitka. „Ale už od začátku jsme plánovali pozdější změnu."

Začali stavět podle schváleného projektu. Když měli hrubou stavbu, podali žádost o změnu stavby před dokončením. Chtěli z hospodářského objektu udělat rodinný dům. Uvedli, že se jejich situace změnila a původně plánované využití už není aktuální.

„Čekali jsme průšvih, ale překvapivě to prošlo," říká Milan. „Sousedům to nevadilo, vždyť tím naším barákem nikomu nic neubylo. A úředníkům taky ne, protože oni jen dodržovali pravidla. A změna využití stavby je běžný postup."

Poučení, které stálo nervy

Dnes už ve svém domě bydlí čtvrtým rokem a vzpomínají na celou anabázi jako na cennou životní lekci.

„Určitě bych každému poradil - než koupíte pozemek, zajděte na stavební úřad a dejte si ukázat územní plán," zdůrazňuje Milan. „A neptejte se jen, jestli tam můžete stavět teď, ale i jaké jsou plány do budoucna. My jsme se ptali jen v katastru a tam nám řekli, že je to stavební parcela. A to taky byla! Jenže územní plán je nad tím."

Jitka dodává s úsměvem: „A taky - vždycky se najde nějaké řešení. Někdy stačí promluvit si s místními. Ti znají různé triky a zkušenosti, o kterých se na úřadech nemluví."

Příběh Horákových ukazuje, že cesta k vlastnímu domu může být plná neočekávaných překážek. Ale s trochou vynalézavosti a odhodlání se dají překonat i zdánlivě nepřekonatelné problémy.