Dcera mi ukázala svého přítele. Byla jsem zděšená, když jsem ho viděla

Byl to obyčejný den. Dcera mi zavolala a s nadšením mi oznámila, že mi chce představit svého přítele. „Je skvělý, mami. Myslím, že tě mile překvapí,“ řekla mi do telefonu. Usmála jsem se, protože jsem ji dlouho neslyšela tak šťastnou. A tak jsem souhlasila. Domluvily jsme se, že přijdou na večeři.

Připravila jsem všechno tak, jak to měla ráda. Její oblíbené jídlo, víno, na které jsme si občas společně přiťukly. Čekala jsem, že přijde s někým novým, možná trochu nervózním, mladým mužem, kterého budu muset chvíli poznávat. Jenže když se otevřely dveře a já ho uviděla, měla jsem co dělat, abych neupustila sklenici.

Byl to on. Muž, se kterým jsem měla poměr. Muž, se kterým jsem trávila noci, o kterém jsem si myslela, že je jen mým tajemstvím. A teď stál přede mnou jako přítel mé dcery.

V hlavě mi šrotovalo tisíce věcí najednou. Co mám říct? Mám předstírat, že ho neznám? Mám okamžitě vyběhnout z místnosti? Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích stejný šok, jaký byl v těch mých. Ale on se rychle vzpamatoval. Natáhl ruku a s naprostým klidem pronesl: „Dobrý večer, těší mě.“

To mě zlomilo.

Neřekla jsem nic. Nešlo to. Sedla jsem si ke stolu a sledovala, jak dcera s nadšením vypráví, jak se potkali, jak je pozorný, jak je jiný než všichni, co doposud poznala. A já tam seděla a věděla, že musím dělat, jako že nic.

Byla jsem ve vztahu s mužem, kterého jsem považovala za svého. Myslela jsem, že to je jen mezi námi. A teď? Teď seděl naproti mně a tvářil se, jako by se nic nestalo.

Když odešli, dlouho jsem jen stála u dveří a dívala se na prázdný stůl. Nešlo jen o zradu. Šlo o něco horšího. O to, že moje dcera miluje někoho, kdo ke mně patřil. O to, že jsem udělala něco, co by se nikdy nemělo stát. A teď? Teď už to nejde vzít zpátky.