Fajnstyl.cz 
Začalo to nenápadně. První poznámka přišla, když byla ve čtvrté třídě. „Vaše dcera ruší výuku a neustále vyrušuje ostatní spolužáky.“ Podepsala jsem ji, napomenula dceru a dál to neřešila. Jenže pak se to začalo opakovat.
Každý týden se v žákovské knížce objevovalo něco nového. „Hází papírky po třídě.“ „Odpovídá učiteli drzým tónem.“ „Odmítá psát domácí úkoly.“ „Ruší výuku hlasitým smíchem.“
Dcera začala mít problémy ve škole
Nejdřív jsem si myslela, že se chce jen předvádět. Že se snaží získat pozornost. Ale čím dál víc to vypadalo, že jí je všechno jedno.
Snažila jsem se to řešit domluvou. Sedla jsem si s ní ke stolu a zeptala se jí: „Co se děje? Proč to děláš?“
Odpověď byla vždycky stejná. „Nevím.“
„Vadí ti škola?“
„Ne.“
„Máš problém s učitelkou?“
„Ne.“
Vždycky jsem dostala jen krátkou odpověď, žádné vysvětlení. Jako by jí to bylo jedno.
Jenže poznámky nosila téměř každý den
Jednoho dne přišla domů s další poznámkou. Už jsem ani nepočítala, kolikátá v pořadí to byla. Tentokrát šlo o to, že ve třídě začala křičet uprostřed hodiny a odmítla přestat.
A to byl moment, kdy mi došla trpělivost.
Nečekala jsem na další rozhovor, který nikam nevede. Zvedla jsem telefon a zavolala její třídní učitelce.
„Už nevím, co s ní,“ přiznala jsem upřímně. „Zkoušela jsem domluvy, zákazy, všechno. Nic nepomáhá.“
A tehdy mi učitelka řekla něco, co mě zaskočilo. „Možná to není o škole. Možná se vám snaží něco říct jiným způsobem.“
Nechápala jsem. Jakým způsobem? Pokud má problém, proč ho neřekne normálně?
Pak mi to došlo. Možná se snažila upoutat moji pozornost. Možná jsem něco přehlédla.
A tak jsem se rozhodla, že to rázně vyřeším. Ale ne křikem. Změnou přístupu.
Místo trestu – den, kdy bude středem pozornosti
Místo obvyklého trestu jsem jí oznámila, že si bere volno od školy. „Dnes nebudeš chodit do školy. Dnes budeme jen spolu.“
Podívala se na mě podezřívavě. Nečekala to.
Vzala jsem ji na snídani do kavárny, kde jsme si v klidu sedly. A tam jsem jí řekla, co mě trápí. Bez výčitek, bez křiku.
„Vím, že něco není v pořádku. Poznámky mi nevadí tolik, jako to, že mi neříkáš pravdu. Co tě trápí?“
Chvíli mlčela. Pak se konečně rozmluvila.
Nechtěla být problémová. Jen byla nešťastná. Ve škole se necítila dobře, měla pocit, že nikoho nezajímá, že je jen další „průměrná“ holka mezi všemi ostatními. „Nikdo mě pořádně neposlouchá. Ale když něco provedu, všichni si mě všimnou.“
A to byl klíč.
Uvědomila jsem si, že možná doma nedostává tolik pozornosti, kolik potřebuje. Byla jsem unavená z práce, pořád něco řešila, ale zapomněla jsem si k ní opravdu sednout a poslouchat ji.
Neomlouvalo to její chování, ale dávalo mi to konečně odpověď.
Dohodly jsme se na změně
Nešlo o žádné sliby nebo výhružky. Sedly jsme si a řekly si jasná pravidla:
- Když ji něco trápí, nebude to řešit hloupostmi ve škole, ale přijde za mnou a řekne mi to.
- Každý večer si najdeme čas jen pro sebe, třeba půl hodiny povídání.
- Pokud dostane poznámku, nebude se hrát na to, že se nic nestalo – bude si uvědomovat následky.
A hlavně – dohodly jsme se, že se k sobě budeme chovat upřímně.
Od té doby už žádné poznámky nepřišly. Ne proto, že bych jí dala přísný trest, ale proto, že konečně pochopila, že mi na ní záleží.