Fajnstyl.cz 
Zůstávají v hlavě jako jizva, která se občas připomene, když se změní počasí. Ať se snažím sebevíc, ať si říkám, že už je to dávno, vím, že tohle nikdy nezapomenu. A co je horší – nikdy mu to neodpustím.
Někdy přemýšlím, jestli jsem měla být opatrnější. Jestli jsem měla dřív vidět varovné signály, jestli jsem neměla být naivní. Ale znáš to – když někoho miluješ, nechceš vidět, že by mohl být jiný, než si myslíš. Zavřeš oči před drobnými věcmi. Přehlédneš malá varování. Až později si uvědomíš, že nic nebylo náhodou.
Ze začátku to bylo perfektní. Taky to tak bývá, že? Všechno bylo přesně tak, jak jsem si to vždycky představovala. Dával mi pocit bezpečí, rozesmával mě, byl mi oporou, když jsem to potřebovala. Chodili jsme na dlouhé procházky, mluvili jsme spolu o věcech, o kterých jsem nikdy s nikým nemluvila. Měla jsem pocit, že mi rozumí, že ví, kým jsem, a že ho to neodrazuje. A když mě poprvé chytil za ruku, věděla jsem, že tohle je ono.
A pak? Pak se něco změnilo. Jenže já jsem si toho nevšimla hned. Nebylo to náhlé, nebyl to jeden velký okamžik, kdy bych si mohla říct TADY to začalo. Bylo to plíživé. Pomalu, postupně, nenápadně.
Jednou nepřišel, i když slíbil, ale já to chápala. Práce. Pak se přestal ptát na můj den, ale já si říkala, že má hodně starostí. Občas měl zvláštní tón, něco mezi pobavením a pohrdáním, ale já si říkala, že jsem přecitlivělá. Vždyť mě miluje. To přece nemůže být nic zlého.
A pak přišla ta noc.
Pamatuju si každý detail. Co jsem měla na sobě, co hrálo v rádiu, jak voněl vzduch venku. Zavolal mi, že se máme sejít, že mi chce něco říct. Měla jsem zvláštní pocit, takový ten, který ti našeptává, že se něco stane. Ale šla jsem. Samozřejmě že jsem šla.
A pak mi to řekl. Úplně klidně, naprosto bez emocí.
„Už tě nemiluju.“
Tři slova. Tři slova, která převrátila všechno vzhůru nohama.
Stála jsem tam, snažila se pochopit, snažila se v tom najít nějaký smysl. Jak to myslíš? Kdy? Proč? Co jsem udělala špatně?
A on se jen usmál. „Prostě to tak cítím. Nic víc v tom není.“
Nic víc v tom není.
Celé měsíce, všechno, co jsme prožili, všechna slova, všechny sliby, nic víc v tom není.
A to bylo ono. Ta krutost. Ta lhostejnost.
Nešlo o to, že mě opustil. Lidé se rozcházejí. Nešlo o to, že mě už nemiloval. To se stává. Ale to, jak to udělal. Jak lehké to pro něj bylo.
Bez emocí. Bez vysvětlení. Bez jediné známky toho, že by ho to aspoň trochu bolelo.
Jako bych nikdy nic neznamenala.
Ten večer jsem se vrátila domů a cítila, jak se mi hroutí svět. Snažila jsem se plakat, ale nešlo to. Snažila jsem se být naštvaná, ale ani to nešlo. Jediné, co jsem cítila, byla prázdnota.
A pak přišla další rána. Když jsem se po týdnech konečně odhodlala vyjít ven, když jsem si řekla, že musím žít dál.
Viděla jsem ho. S ní.
Usmíval se na ni přesně tak, jak se kdysi smál na mě.
A v tu chvíli mi to došlo. Nebyl to náhlý konec. Nebyl to zkrat. On už dávno věděl, že odchází.
A já? Já byla jen poslední překážka, kterou musel vyřešit.
Myslel si, že to přejdu. Že se prostě seberu, pochopím to a nechám ho jít. Ale ne. Tohle neodpustím.
Ne tu lež. Ne tu přetvářku. Ne to, že mi až do poslední chvíle dával pocit, že všechno je v pořádku, zatímco už měl dávno v hlavě jiný plán.
Nikdy mu neodpustím, že se mnou hrál hru, jejíž pravidla znal jen on. Nikdy mu neodpustím, že ze mě udělal někoho, kdo v jeho životě jen vyplnil čas mezi něčím a něčím lepším.
A dnes? Dnes už to nebolí.
Už vím, že lepší lidé přijdou. Už vím, že se svět nezastaví. Už vím, že nejsem ta, která prohrála.
Ale odpustit? Ne. Nikdy.