Fajnstyl.cz 
Že to nebude jeden večer, jedno posezení u stolu, jedno klidně pronesené oznámení. Že před tím budou varovné signály.
Ale já žádné neviděla. Ten večer vypadal úplně normálně. Vařila jsem večeři, děti si hrály v obýváku, v rádiu hrála nějaká stará písnička. Manžel přišel z práce, jako vždycky mě políbil na tvář, jako vždycky si pověsil bundu na věšák, jako vždycky se posadil ke stolu. Všechno bylo stejné.
A pak se nadechl a řekl tu větu. „Musím s tebou mluvit.“ V té chvíli mi zatrnulo. Něco bylo špatně. Odložila jsem vařečku. „Co se děje?“ Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé. Jako by už nebyl můj muž, ale někdo cizí.
„Je konec.“ A v tu chvíli se všechno zastavilo.
Nechápala jsem
Cože? Jak jako konec? Co to znamená? „Konec?“ zopakovala jsem po něm, protože mi mozek odmítal zpracovat, co právě řekl. Přikývl. „Nemůžu v tomhle vztahu dál pokračovat.“ V tomhle vztahu? Jak o tom mohl mluvit tak… odtažitě? Jako by už nebylo žádné „my“.
„Ale proč?“ vydechla jsem. A tehdy to přišlo. Ty nepochopitelné důvody. „Nevím, jak to říct… prostě už nejsem šťastný.“ Nebyl šťastný. Seděla jsem tam, zírala na něj a v hlavě mi jelo tisíc myšlenek. Jak dlouho nebyl šťastný? Kdy se to stalo? Proč mi nic neřekl? „A co děti?“ hlesla jsem. „Mám je rád. Ale… já se takhle dusím.“
Dusí se? „Co to znamená?“ Odvrátil pohled. „Já už to takhle nemůžu dál dělat.“
A v tu chvíli mi došlo, že tohle není rozhovor. Tohle je rozsudek.
Zpětně hledám odpovědi
Druhý den si sbalil věci. Neprosil, neprosazoval žádné vysvětlení, neházel vinu. Prostě šel. A já? Já tam jen stála a nechápala. Co jsem udělala špatně?
Kdy jsem ho přestala dělat šťastným? V hlavě jsem přehrávala poslední týdny, poslední měsíce. Byly nějaké varovné signály? Vzpomínala jsem na jeho dotyky, na jeho polibky. Byly chladnější?
Vzpomněla jsem si na večery, kdy byl unavený. Byl smutný? Odtažitý? Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy mě neobjal, když jsem čekala. Byl to signál? A pak mi došlo, že možná ano. Možná to celé bylo postupné. Možná jsem jen nechtěla vidět, že se vzdaloval. Možná mi to říkal. Ale já neposlouchala.
Hledání důvodů, které nejsou
Byla jsem vzteklá. Vždyť jsem dělala všechno správně! Starala jsem se o domov, o děti, o něj. Byla jsem dobrá žena, nebyla jsem ten typ, co pořád něco vyčítá nebo se hádá.
Ale on stejně odešel. A pak jsem se dostala do fáze, kdy jsem se začala vinit. Možná jsem se mu přestala líbit. Možná jsem se moc soustředila na děti a zapomněla, že jsem i jeho žena, nejen jejich matka. Možná jsem s ním netrávila dost času. Možná jsem mu měla víc naslouchat.
Možná… možná byl někdo jiný. Tahle myšlenka mě nejvíc bolela. Ale nikdy mi to neřekl. A já jsem nikdy nic nenašla. Takže jsem pořád dokola slyšela jeho slova: „Nejsem šťastný. Dusím se.“ A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že mi vlastně žádný konkrétní důvod nedal.
Možná žádný nebyl. Možná prostě přestal chtít být součástí toho života. Možná se jednoho dne podíval na svůj život a řekl si, že už nechce. Ne proto, že by bylo něco špatně. Ale proto, že už necítil to, co dřív.
A já jsem s tím nemohla udělat vůbec nic.
Dnes už vím jedno
Byla jsem přesvědčená, že musím znát odpověď. Že pokud pochopím, proč odešel, uzavřu to. Ale odpověď nikdy nepřišla. Dnes už vím, že některé věci prostě nemají logiku. Že někdy člověk odchází, aniž by měl jasný důvod.
A že to neříká nic o mně. Neznamená to, že jsem byla špatná manželka. Neznamená to, že jsem něco pokazila. Jen jsem prostě nebyla tím, co ho dělalo šťastným.
A víš co? To je jeho problém. Dnes už to neřeším. Protože jsem se naučila být šťastná i bez něj.