Manžela jsem přistihla se svou kolegyní. Byli v šoku, jak jsem zareagovala

Bylo to v pátek večer. Měla jsem být na služební cestě, ale jednání se zrušilo na poslední chvíli. Říkala jsem si, že manžela překvapím. No, překvapení to teda bylo, to jo. Ale ne takové, jaké jsem čekala.

Vešla jsem do bytu a slyším zvuky z ložnice. Víte, ty zvuky. Ty, co nechcete slyšet, když víte, že byste měli být v bytě sami. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Říkala jsem si: "To ne, to se neděje."

Otevřela jsem dveře do ložnice a tam to bylo. Můj manžel Pavel a moje kolegyně Jitka. V naší posteli. Na našich prostěradlech. Používali dokonce i moje oblíbené povlečení s kytičkami!

Oba na mě zírali s otevřenou pusou. Vypadali, jako by viděli ducha. A já? Já jsem se začala smát. Jo, čtete správně. Smát. Hystericky. Jako šílená.

Pavel začal koktat něco o tom, že to není to, co si myslím. Klasika, co? Jitka se snažila schovat pod peřinu, jako by ji to mohlo nějak zachránit.

A já? Já jsem pořád nemohla přestat se smát. Bylo to, jako by se ve mně něco zlomilo. Všechen ten vztek, smutek a zklamání se proměnily v ten nejšílenější záchvat smíchu, jaký jsem kdy zažila.

Pak jsem udělala něco, co oba totálně vykolejilo. Šla jsem do kuchyně, vytáhla láhev vína (tu dobrou, co jsem schovávala na výročí) a tři skleničky. Vrátila jsem se do ložnice, kde ti dva pořád seděli jako přimrazení, a nalila jsem nám všem.

"Tak na zdraví," řekla jsem a napila se. "Na nový začátky."

Pavel vypadal, že omdlí. Jitka se konečně zmohla na slovo: "Ty... ty nejsi naštvaná?"

Podívala jsem se na ni a řekla: "Víš co, Jitko? Jsem naštvaná. Jsem zklamaná. A je mi do breku. Ale víš co je horší než tohle všechno? Zjistit, že jsem posledních deset let žila ve lži. A za to vám oběma děkuju. Otevřeli jste mi oči."

Pak jsem se otočila na Pavla: "Miláčku, máš hodinu na to, aby sis sbalil věci a vypadl. A ty, Jitko? V pondělí tě nechci vidět v kanceláři. Dej výpověď, nebo to udělám za tebe."

Oba na mě zírali, jako bych se zbláznila. A možná jsem se zbláznila. Ale víte co? V tu chvíli jsem se cítila silnější než kdy předtím.

Když odešli (Pavel s kufrem a Jitka se slzami v očích), sedla jsem si na gauč a konečně se rozbrečela. Ale nebyl to pláč zoufalství. Byl to pláč úlevy. Protože jsem věděla, že ať už bude dál cokoliv, bude to lepší než žít ve lži.

Takže pokud vás někdy potká něco podobného, pamatujte: Nemusíte reagovat tak, jak od vás ostatní očekávají. Někdy je nejlepší reakce ta, kterou nikdo nečeká. Třeba se smát, když máte chuť brečet. Nebo nalít víno, když máte chuť někoho praštit.

A hlavně, pamatujte si: Jste silnější, než si myslíte. I když vám někdo zlomí srdce, můžete se zvednout a jít dál. S hlavou vztyčenou a možná i s lepším vkusem na chlapy.

Teď mě omluvte, jdu si otevřít další láhev vína. Tentokrát jen pro sebe. Protože si to zasloužím. A protože život je příliš krátký na to, abychom pili špatné víno nebo trávili čas s lidmi, kteří si nás neváží.

Na zdraví!