Otec mi ukázal svou novou přítelkyni. Děkuji, ale s vámi já u stolu sedět nebudu

Prostě si jednoho dne sedli ke stolu a oznámili mi, že to tak dál nejde. A že se rozcházejí. Máma si sbalila věci, tátu jsme viděla méně často, ale pořád jsme udržovali vztah. Všechno proběhlo v klidu. Alespoň jsem si to myslela.

O pár let později mi táta zavolal s tím, že má novou přítelkyni a rád by, abych ji poznala. „Je to důležitá žena v mém životě a chci, aby ses s ní seznámila,“ řekl mi do telefonu. Zněl spokojeně, šťastně. A já mu to přála. Nikdy jsem nebyla ten typ dítěte, co si přeje, aby se rodiče dali zázračně dohromady. Pokud byl šťastný, proč ne?

Souhlasila jsem a domluvili jsme si večeři v jeho oblíbené restauraci. Neměla jsem tušení, co mě tam čeká. Přišla jsem trochu dřív. Táta už seděl u stolu, vedle něj žena, která se na mě usmála. A mně v ten moment spadla čelist. Tuhle ženu jsem znala. Až moc dobře. Byla to bývalá nejlepší kamarádka mojí mámy.

Nebudu lhát. Myslela jsem si, že jsem si to špatně zapamatovala, že to nemůže být ona. Ale když promluvila, bylo to jasné. Byla to ona. A já tam jen stála, s kabátem v ruce, a snažila se pochopit, co se děje. Táta se usmíval. „Pojď, posaď se k nám.“

Nemohla jsem. Bylo mi fyzicky špatně. Tohle nebyla jen nějaká žena, kterou náhodou potkal. Tohle byla žena, kterou moje máma považovala za kamarádku. Žena, která s námi trávila večery, se kterou jsme jezdili na dovolené, která k nám chodila na kávu. A teď seděla vedle mého otce a tvářila se, jako by se nic nedělo.

Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem si vzala kabelku a řekla: „Děkuji, ale s vámi já u stolu sedět nebudu.“

Otočila jsem se a odešla.

Nezavolala jsem mu hned. Potřebovala jsem si to v hlavě srovnat. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím horší to bylo. Nešlo o to, že si našel novou partnerku. Ale o to, koho si vybral. O to, že se museli vídat už tehdy, když byl ještě s mámou. Že to nebyla náhoda. Že celou tu dobu se dělo něco, co jsme netušili.

Táta se mi snažil volat. Napsal mi zprávu, že si můžeme promluvit. Ale já neměla co říct. Některé věci se prostě odpustit nedají. A já jsem věděla, že tohle je jedna z nich.