Fajnstyl.cz 
„Potřebujeme si dát pauzu“ podle mě znamenalo totéž, co „Už tě nechci, ale ještě na to nemám odvahu.“ Jenže pak se to stalo mně. A já tomu – hloupá, naivní – věřila.
Všechno bylo v pořádku. Alespoň jsem si to myslela. Měli jsme normální vztah, občasné hádky, ale nic, co by naznačovalo, že se něco děje. Smáli jsme se, plánovali dovolenou, mluvili o budoucnosti. Byla jsem spokojená. A byla jsem si jistá, že on taky. A pak jednoho večera přišel. Byl jiný. Tichý. Přemýšlivý.
„Musíme si promluvit,“ řekl. V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Posadila jsem se naproti němu a čekala. Co se stalo? Udělala jsem něco? Má nějaký problém? Nadechl se a začal s tím nesmyslem o pauze. „Já nevím… poslední dobou mám pocit, že potřebuju prostor.“
„Prostor?“ zopakovala jsem po něm jako idiot, protože můj mozek odmítal pochopit, co se právě děje. „Jo. Potřebuju přemýšlet. O nás. O tom, co chci. Nechci se hned rozcházet, jen si potřebuju ujasnit věci.“ To bylo ono. Rozchod v obalu z „pauzy“. Ale já mu věřila. Protože jsem ho milovala. Protože jsem si myslela, že pokud říká, že potřebuje čas, tak to opravdu znamená jen to.
„Dobře,“ řekla jsem tiše. „Jestli to potřebuješ, nebudu ti bránit.“ Byla jsem pitomá.
Když odešel, nebylo to jako normální rozchod. Nemohla jsem ho nenávidět, protože mi přece neřekl, že je konec. Nemohla jsem truchlit, protože „pauza“ znamenala, že to možná ještě není definitivní. Ale zároveň jsem nevěděla, co dělat. Měla jsem čekat? Psát mu? Nepsat? Co když se mu budu zdát moc vtíravá? Co když si bude myslet, že jsem na něj zapomněla? Můj svět se točil jen kolem něj. A on? Byl pryč. Neozýval se. Nepsal mi dobré ráno, neptal se, jak se mám. Zmizel.
A pak… přišel ten týden. Den, kdy jsem pochopila, že celou dobu lhal. Kamarádka mi napsala: „Musíme se sejít. Hned.“ Bylo jí zvláštně. Nervózně. Něco se dělo. Šly jsme na kávu a ona mi položila telefon na stůl. „Je mi to líto.“ A pak jsem to uviděla. Fotka. Můj přítel. S jinou ženou. Drželi se za ruce. Smáli se. Vypadali… jako pár.
V tu chvíli se mi v hlavě spojily všechny ty kousky, které do sebe najednou dokonale zapadly. Prostor. Potřebuju čas. Pauza. Lži. On si žádnou pauzu nebral. On si jen chtěl otevřít zadní vrátka. Chtěl odejít, ale zároveň se nechtěl vzdát jistoty, že kdyby mu to nevyšlo s tou druhou, já tady pořád budu čekat. A já čekala. Jako idiot.
Nevím, co mě to napadlo, ale musela jsem mu napsat. Musela jsem to slyšet od něj. „Můžeme se sejít?“ napsala jsem. Přišel. Tvářil se normálně. Vypadal trochu nervózně, ale pořád se snažil hrát tu svou hru. A pak jsem vytáhla telefon. Ukázala mu fotku. „Kdo to je?“ Mlčel. A pak… se zasmál.
„No… já ti to chtěl říct, ale nevěděl jsem jak.“
Nevěděl jak?! Nevěděl, jak mi říct, že celou dobu měl jinou? Že zatímco já brečela doma a přemýšlela, co jsem udělala špatně, on se vodil za ruku s někým jiným? Najednou se mi chtělo křičet. Ale nekřičela jsem. Jen jsem vstala, podívala se mu do očí a řekla:
„Příště si aspoň vymysli lepší výmluvu.“
„Pauza“ není nic jiného než pokrytecký rozchod. Když ti někdo řekne, že si potřebuje dát pauzu, znamená to jen jedno: nechce tě, ale zároveň si tě nechává v záloze. Nikdy nečekej na někoho, kdo si „potřebuje něco ujasnit“. Pokud tě někdo miluje, ví to. Nemusí si brát „čas na přemýšlení“.
Nejde o tebe. Celý týden jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Odpověď? Nic. Problém nebyl ve mně. Byl v něm. Lidé, kteří lžou, se nikdy necítí provinile. Když jsem ho konfrontovala, ani se nestyděl. Smál se, protože věděl, že vyhrál.
Neplýtvej slzami na někoho, kdo za to nestojí. Plakala jsem, zatímco on si užíval s jinou. Proč? Dnes už vím, že jsem neměla smutnit. Měla jsem slavit. Protože jsem se zbavila někoho, kdo mě nikdy opravdu nechtěl. A víš co? Dnes už se nesměje. Ale já? Já jsem šťastná.