Fajnstyl.cz 
První dny probíhaly úplně normálně. Pláž, lehátka, večerní procházky po promenádě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco zvláštního. Všimla jsem si ale, že se manžel dost často vytrácí. Vysvětloval to tím, že si chodí zaběhat, nebo že potřebuje vyřídit pracovní telefonáty. Neřešila jsem to. Vždycky se přece choval zodpovědně a já mu věřila.
Pak ale přišel okamžik, který mě vyvedl z rovnováhy. Stála jsem u recepce a vyřizovala drobnost ohledně našeho pokoje, když se ke mně recepční naklonila a tiše mi řekla, že bych si měla dávat pozor. Nechápala jsem. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějakou banalitu, možná upozornění na kapsáře nebo drahé drinky v minibaru. Jenže pak pokračovala.
Slova, která jsem od ni nečekala
Recepční se mi zadívala do očí a řekla, že můj manžel v hotelu není sám poprvé. Z jejího hlasu bylo cítit, že váhá, jestli má vůbec pokračovat. Nakonec ale dodala, že ho tu už viděla před několika měsíci – a rozhodně nebyl sám. Popsala mi, že s ním byla jiná žena. Mladší, usměvavá, která působila, že tu s ním strávila několik nocí.
Zůstala jsem stát, jako by mi někdo vyrazil dech. Nedokázala jsem to pobrat. V hlavě se mi okamžitě rozběhly otázky – proč mi to neřekl? O koho šlo? A je to vůbec pravda? Měla jsem chuť recepční zarazit, ale zároveň jsem věděla, že její tvář nelhala. Byla to ta nepříjemná jistota, kdy člověk cítí, že to, co slyší, je pravda, i když si to nepřeje připustit.
Zbytek dne jsem strávila v jakési mlze. Najednou jsem si uvědomila, že jeho časté odchody nedávají smysl. Všimla jsem si, že si s někým pořád píše. Telefon měl neustále u sebe, i na pláži. Dřív jsem to brala jako běžnou součást jeho práce, ale po tom, co jsem slyšela, se na každý jeho pohled do displeje dívala jinýma očima.
Najednou jsem začala vidět všechno jinak
V noci jsem nemohla spát. Ležel vedle mě a já přemýšlela, jestli je to pořád ten člověk, se kterým jsem chtěla zestárnout. Jestli to všechno, co jsme spolu budovali, má cenu. A jestli jsem byla celou dobu jen naivní. Ráno jsem se rozhodla, že to s ním zkusím otevřít. Jen tak mezi řečí jsem se zeptala, jestli tu byl někdy předtím. Usmál se a řekl, že ne. Ta rychlost, s jakou odpověděl, mě bodla u srdce.
Nebyl tam ani okamžik pochybnosti, žádné zaváhání. Ale právě to působilo ještě hůř. Protože já věděla, že mi lže. Neřekla jsem mu, že mi to řekla recepční. Bylo mi trapné, že se o něm baví cizí lidé. Že o něm vědí věci, které já, jeho manželka, ne. A tak jsem jen mlčela. Hrála jsem hru, že je všechno v pořádku, ale uvnitř se mi všechno rozpadalo.
Ty dny u moře měly být chvílemi odpočinku a radosti. Místo toho jsem tam seděla s pocitem zrady, s hlavou plnou myšlenek, které jsem si nepřála mít. Dovolená skončila, ale moje nejistota zůstala. Nevím, co bude dál. Jestli mám hledat důkazy, nebo mu věřit. Jestli mám udělat scénu, nebo si to nechat pro sebe.
