Šla jsem do Lidlu pro mléko. U pokladny stála učitelka mého syna a dělala něco zvláštního

Pro mě to znamená Lidl, který mám pět minut chůze od domu. Venku pršelo, takový ten protivný jarní déšť, kdy si nejste jistí, jestli má smysl vytahovat deštník, protože je to spíš mlha než déšť, ale stejně vás to celé promáčí. Natáhla jsem si mikinu s kapucí, vzala peněženku a vyrazila.

V Lidlu bylo překvapivě prázdno. Obvykle tam v tuhle dobu bývá narváno – maminky s dětmi po vyzvednutí ze školky, úředníci cestou z práce. Ale dnes chodby mezi regály zely prázdnotou. Zamířila jsem rovnou k mléčným výrobkům, popadla dvě krabice trvanlivého mléka a šla k pokladnám.

Učitelka mého syna v obchodě

A tam jsem ji uviděla. Paní Novotnou, učitelku českého jazyka mého syna Jakuba. Stála u kasy číslo tři a dělala něco, co mě na první pohled zarazilo – vyndavala všechny nákupy zpátky do košíku, nezabalené, a tvářila se při tom nesmírně soustředěně.

Automaticky jsem zpomalila. S paní Novotnou jsme se znaly hlavně z třídních schůzek, kde byla vždy perfektně upravená, s dokonalým drdolem a v kostýmku. Teď měla na sobě obyčejné džíny a vytahaný svetr, vlasy stažené do obyčejného culíku. Vypadala... úplně normálně. Jako kdokoliv z nás.

Zastavila jsem se u vedlejší pokladny a předstírala, že si prohlížím časopisy, abych viděla, co se děje. Pokladní, mladá slečna s barevnými vlasy, počítala paní Novotné drobné mince, které vysypala na pult. Bylo jich hodně, většinou drobných, a pokladní je trpělivě přepočítávala. „Paní Novotná, to je poprvé, co vám to nevychází," řekla nakonec pokladní s náznakem úsměvu. „Chybí vám ještě osm korun."

Nestačila jsem se divit, že toto dělá učitelka

Viděla jsem, jak se paní Novotná zatvářila. Ten výraz znám – směs studu, rozpaků a vnitřního boje, zda něco vrátit nebo se pokusit ještě něco najít v kapsách. Automaticky jsem sáhla do peněženky.

„Dobrý den, paní učitelko," ozvala jsem se a přistoupila k nim. „Můžu vám pomoct? Ráda vám to doplatím."

Otočila se ke mně a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. V jejích očích nebyl vděk, ale čirý děs. Jako bych ji přistihla při něčem zakázaném.

„Paní Dvořáková... to je... ne, děkuji, to není nutné," koktala a začala prohledávat kapsy bundy. Pokladní se na mě podívala s výrazem, který jasně říkal: Prosím, nechte ji být. Couvla jsem o krok. A pak jsem si všimla nákupu – mouka, olej, brambory, nejlevnější jogurt, konzerva tuňáka, dva rohlíky a balíček sušenek.

„Našla jsem!" vykřikla najednou paní Novotná vítězoslavně a vytáhla z kapsy zmačkanou desetikorunu. Pokladní ji s úlevou vzala, dokončila transakci a podala jí účtenku.

Paní učitelka rychle sbalila nákup do své vlastní plátěné tašky, kývla na mě a téměř vyběhla z obchodu. Zaplatila jsem své mléko a pomalu šla za ní. Venku pořád mrholilo a já viděla, jak spěchá k autobusové zastávce.

Ten večer jsem o tom přemýšlela. O učitelce českého jazyka, která v našem městě učí už dvacet let, a přesto počítá každou korunu v Lidlu. O ženě, která učí mého syna vyjmenovaná slova a lásku k literatuře, a přitom sama nakupuje to nejlevnější, co jde. O člověku, který vychovává budoucí generaci, ale sám se musí stresovat kvůli osmi korunám.

Druhý den jsem dala Jakubovi do aktovky malý balíček. „To je pro paní učitelku Novotnou," řekla jsem mu. „Řekni jí, že jsem upekla moc buchet a chtěla bych se s ní podělit." Nebylo to mnoho, jen domácí buchta a balíček kávy, ale nemohla jsem jinak.

Když se Jakub vrátil ze školy, položil mi na stůl malou obálku. „To ti posílá paní učitelka." Uvnitř byl ručně psaný vzkaz: „Děkuji za buchtu, byla výborná. Vaříme s dětmi ve třídě čaj, tak se káva bude hodit. S pozdravem Jana Novotná." Nic víc, jen ta slova, úhledně napsaná modrým inkoustem.

Ta událost mě změnila. Teď pokaždé, když Jakub přinese ze školy jedničku z diktátu, vidím ženu počítající drobné v Lidlu. Když slyším povzdechy nad nedostatečným vzděláváním, vidím učitelku, která ani po dvaceti letech praxe nemá důstojný plat. A když slyším někoho říkat „ti učitelé mají pořád prázdniny a nic nedělají", mám chuť vyprávět o tom, co jsem viděla u pokladny číslo tři.

Někdy stačí jedna malá situace, jeden letmý pohled do života druhého člověka, aby se celý váš svět otočil vzhůru nohama.