Táta si šetřil na důchod celý život. Teď mu stát řekl, že má smůlu

Dlouhé směny, často i přes víkendy, bral si noční, když to šlo, šetřil každou korunu, odkládal si na horší časy. Nikdy jsme doma nežili nad poměry, ale nikdy jsme ani nestrádali. Vždycky bylo co jíst, mohli jsme jet jednou ročně na chatu, dostali jsme nové boty, když bylo potřeba.

Táta nikdy nic nepotřeboval pro sebe. Jezdil v jedné škodovce patnáct let, nosil stejnou bundu klidně pět zim, a když se mu rozpadla peněženka, místo nové si slepil starou izolepou. Byl z těch lidí, co věřili systému. Věřil, že když bude celý život poctivě odvádět daně, platit sociální a zdravotní pojištění, tak se o něj stát ve stáří postará. A že když si k tomu ještě sám něco odloží bokem, bude mít na důchod jakžtakž klid.

Už během posledních let práce si plánoval, co bude dělat, až odejde. Ne žádné exotické cesty nebo luxusní výlety. Chtěl si udělat dílnu ve sklepě, koupit si novou pilu a opravovat starý nábytek. Občas zajít s mámou na kávu, jet na pár dní do lázní, vzít vnuky na výlet. Jednoduchý plán. Skromný. Jenže jak se blížil termín jeho odchodu do důchodu, začalo se všechno komplikovat. Nejdřív přišlo to, že mu neuznali všechny roky práce. Prý protože pracoval na dohodu u jednoho podniku v devadesátých letech a ten tehdy neodváděl, co měl. Táta o tom nevěděl. Dělal svou práci, dostával výplatu, odváděl, co mu bylo řečeno. Ale úřad řekl jasně – není to dohledatelné, tudíž se ty roky nepočítají.

Pak mu oznámili, že kvůli nějaké změně v zákoně, kterou nikdo moc nevysvětlil, bude jeho výpočet důchodu nižší, než čekal. O hodně nižší. V přepočtu mu vyšlo, že bude dostávat méně, než dostává kdejaký člověk, který třeba ani nikdy pořádně nepracoval, ale splnil nějaké minimální nároky. Táta seděl doma nad papírem s výpočtem a měl slzy v očích. Ne proto, že by si stěžoval. Ale proto, že celý život žil s vědomím, že když poctivě maká, systém ho nenechá padnout. A najednou seděl u stolu jako někdo, komu bylo řečeno: smůla, dědku, měl ses víc zajímat, míň věřit.

Zkusil se odvolat. Obvolával úřady, psal dopisy, chodil na schůzky. Ale všude stejná odpověď – chybí vám záznamy, máte smůlu, je to v souladu s předpisy. Nikdo ho neposlouchal. Byl jen další „případ“. Jeden z mnoha. Nikdo se neptal, jak je možné, že stát v devadesátkách nekontroloval zaměstnavatele. Nikdo neřešil, že lidé tehdy neměli přístup k přehledům jako dnes. Jen krčili rameny.

A tak táta se sklopenou hlavou podepsal, že bere, co mu dají. S důchodem, který by nestačil ani na nájem, natož na důstojný život. Naštěstí s mámou bydlí v domku, který si postavili vlastníma rukama ještě za socialismu. Kdyby ne, nevím, jak by to zvládli. Ale i tak – všechno, co si představoval, musel odložit. Žádná nová pila. Žádné lázně. Vnoučatům občas koupí zmrzlinu, ale pokaždé si to musí promyslet. Mámě koupil na narozeniny jen květinu. A ještě se omlouval, že je to málo. Já jsem brečela, když jsem to viděla. Brečela jsem vzteky, bezmocí, studem, že takhle vypadá život člověka, který nikdy nekradl, nelhal, nešel na nemocenskou jen tak.

Teď je mu sedmdesát. Zdravotně už na tom není tak dobře. Bolesti zad, operace kolene, vysoký tlak. Dřív by si na rehabilitace připlatil. Teď na to nemá. Čeká měsíce na termín přes pojišťovnu. A já vím, že by klidně šel ještě někde přivydělávat. Ale už nemůže. A stejně by si vydělal jen pár korun, protože jinak by mu to sebralo část důchodu. Tak sedí doma, občas zalije zahrádku, spraví něco kolem domu. Ale v očích má pořád ten výraz člověka, který věřil – a byl zrazen.

Jednou mi řekl větu, která mi zní v hlavě doteď: „Kdybych to byl věděl, tak si radši za ty peníze, co jsem si celý život odkládal, koupím každý rok nějakou radost. A ne že je budu házet do systému, který se na mě pak vykašle.“ A já mu nemám co říct. Protože má pravdu.

Tenhle stát strašně rád mluví o tom, jak si máme šetřit, jak být zodpovědní, jak nespoléhat jen na důchod. Ale když to někdo opravdu dělá, stejně ho to semele. Zvlášť když nemá znalosti, jak si všechno zkontrolovat, když nemá čas běhat po úřadech, když je zvyklý věřit tomu, co mu říkají. A nejvíc mě bolí, že podobných příběhů je tolik. Táta není výjimka. Jen další v řadě.

A přesto si nestěžuje. Nikdy si nestěžoval. Když mu přijdeme na návštěvu, usmívá se. Nabídne nám kávu, i když ví, že ji sám pije levnější. Když se ho zeptáme, jak se má, odpoví, že dobře. Ale já vím, že v noci někdy nemůže spát. A že se trápí. Ne kvůli sobě. Ale kvůli mámě, kvůli nám, protože si myslel, že nám nebude nikdy na obtíž.

A já jen doufám, že jednou se něco změní. Že lidé jako on nebudou na konci života slyšet jen „smůla“. Že se systém nastaví tak, aby férovost opravdu znamenala férovost. Ne výsměch těm, kdo věřili, že když žijí správně, dostanou za to aspoň kousek klidného stáří.

Táta si celý život šetřil na důchod. A stát mu nakonec řekl, že má smůlu. Ale já vím, že to nebyl on, kdo udělal chybu. Byl to stát, který nechal slušného člověka padnout. A to se prostě neodpouští.