Ve dvaceti mi tleskali. Teď se mi smějí, že jsem na trhu práce stará

A většina z nich jí říkala, že má před sebou skvělou budoucnost. Byla schopná, loajální, energická. Teď je jí osmačtyřicet a má pocit, že se svět najednou otočil. Že najednou přestala být tím, na koho se těší při pohovorech. Že místo potlesku sklízí jen soucitné pohledy a věty typu „ozveme se, ale neozveme“. Před rokem odešla z firmy, kde pracovala skoro patnáct let. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale přišlo ve chvíli, kdy už nešlo dál.

Vedení se změnilo, atmosféra se zkazila, a i když se snažila přizpůsobit, bylo zřejmé, že se s novým stylem neztotožní. Rozhodla se odejít s čistým štítem, s hlavou vztyčenou. A věřila, že to nebude problém. Vždyť má zkušenosti, skvělé reference, umí vést lidi. Jenže první odpovědi na životopis přišly až po týdnech. A většinou to byly jen automatické zprávy bez pozvání na pohovor.

Na trhu práce je najednou nepotřebná

A pak to přišlo. První osobní schůzka. Do kanceláře ji uvedla slečna, která mohla být její dcera. Usmívala se mile, ale něco v jejím tónu bylo, jako když mluví s někým, kdo tu vlastně vůbec nemá být. Otázky mířily na všechno možné – jak to má s technologiemi, jestli jí nevadí reporting v nových systémech, jestli zvládne pružnou pracovní dobu. Magda odpovídala klidně, vyrovnaně, ale cítila, že si jí slečna spíš zapisuje jako raritu než kandidátku. Neprošla. Ani tady, ani jinde. A pokaždé, když přišla zamítavá odpověď, přicházely s ní i pochybnosti. Ne o sobě jako takové, ale o tom, jestli vůbec ještě má šanci.

Přitom stále věří, že má co nabídnout. V hlavě má zkušenosti z tolika projektů, že by mohla školit půl oddělení. Ví, jak vycházet s různými typy lidí, umí předvídat problémy. Ale nálepka „čtyřicet plus“ zřejmě vyvolává v personalistech představu, že nezvládne změny, že bude mít problém s technologiemi nebo že bude unavená. Magda si ale uvědomila jednu věc. Pokud chce mít šanci, musí se přizpůsobit. Ne změnit se, ale ukázat, že umí jít s dobou. Přihlásila se na online kurz práce s daty, obnovila si znalosti Excelu a naučila se pracovat v prostředí, o kterém do té doby jen slýchala. A hlavně – přestala do životopisu psát rok narození. Ne že by se za něj styděla, ale protože pochopila, že první dojem vzniká ještě dřív, než člověk otevře dveře.

Na nabídky práce změnila svůj styl odpovídání

Začala se dívat na nabídky jinak. Místo velkých korporátů, kde se ztrácí v číslech a tabulkách, začala zkoušet menší firmy. Takové, kde se cení stabilita, lidskost a kde je větší prostor ukázat, co člověk skutečně umí. Tam, kde hledají někoho, kdo zůstane, ne jen někoho, kdo rychle přijde a zase odejde. Dnes má Magda pocit, že je na tom paradoxně lépe než před rokem. Ne proto, že by hned měla nové místo, ale protože si znovu uvědomila, co všechno umí.

Co všechno má za sebou. A že i když někdo při pohledu na životopis kroutí hlavou, někdo jiný v tom stejném životopise uvidí jistotu. Říká, že se to dá zvládnout. Ale že to není lehké. Je potřeba mít trpělivost, nebát se udělat změnu a hlavně neztratit víru v sebe. Protože roky praxe nejsou přítěží. Jsou hodnotou. A ti, kdo to poznají, budou jednou rádi, že si vybrali právě někoho, kdo už dávno pochopil, co je v práci opravdu důležité.