Fajnstyl.cz 
Za ta léta jsem poznala většinu sousedů, alespoň od vidění. S některými se zdravíme, s jinými prohodíme pár slov o počasí, s dalšími se bavíme víc. A pak jsou tací, se kterými se míjíme na chodbách a v tiché dohodě předstíráme, že se nevidíme.
Pan Novotný z třetího patra patřil k té poslední skupině. Vysoký, prošedivělý muž kolem šedesátky, vždy upravený, s přísným výrazem ve tváři. Potkávali jsme se roky, ale nikdy jsme se nepozdravili. Jen občas jsem zaslechla jeho kárání, když někdo z nájemníků nechal v přízemí odemčené dveře nebo když děti na chodbě příliš hlučely. Říkali jsme mu s manželem "pan Pořádek".
Mám dvě děti – Lukáše (13) a Karolínu (10). Jako každá máma občas pochybuju, jestli je vychovávám správně. Lukáš prochází pubertou a všechno je s ním náročnější než dřív. Dveře bouchají častěji, oblečení se válí po pokoji a odpovědi jsou stále jednoslovnější. Karolína je pravý opak – pečlivá, starostlivá, ale někdy až příliš citlivá. Máme dny, kdy si připadám jako dokonalá matka, a jiné, kdy bych nejradši všechno vzdala a utekla někam, kde je ticho.
Před měsícem jsem se vracela z rodičovské schůzky. Byla jsem unavená a trochu zklamaná. Lukášova třídní učitelka mi sdělila, že se v poslední době zhoršil, že vyrušuje a odmlouvá. Nebyl to příjemný rozhovor a já jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Možná jsem na něj málo přísná, možná naopak příliš. Možná mu nedávám dost prostoru nebo ho naopak kontroluju nedostatečně.
S těmito myšlenkami jsem vstoupila do výtahu v našem domě. A tam stál pan Novotný. Kývl hlavou na pozdrav, což mě překvapilo – bylo to poprvé za těch jedenáct let. Stiskl tlačítko třetího patra a já čtvrtého. Výtah se rozjel a já jsem se snažila tvářit neutrálně, i když ve mně stále doznívaly pocity ze školy.
„Vaše děti jsou skvělé," řekl najednou, aniž by se na mě podíval.
Myslela jsem, že se přeslechla. „Prosím?"
Konečně otočil hlavu mým směrem. „Říkám, že máte skvělé děti. Vím, že to možná není moje věc, ale chtěl jsem, abyste to věděla."
Výtah jel pomalu, jako by nám chtěl dát čas na tento nečekaný rozhovor.
„Děkuji," odpověděla jsem zmateně. „Ale... jak to myslíte?"
Pan Novotný se pousmál, což jeho přísnou tvář úplně proměnilo. „Váš syn minulý týden pomohl mé ženě s nákupem až ke dveřím, když viděl, že se jí roztrhla taška. A vaše dcera, když najde na chodbě papírek nebo obal od sušenky, vždycky ho sebere a vyhodí, i když není její."
Překvapilo mě to. Ne proto, že bych své děti neznala, ale proto, že jsem netušila, že si toho někdo všímá. Zvlášť pan Novotný, kterého jsem měla zařazeného jako věčně nespokojeného morouse.
„A taky je slyším, když se spolu se smíchem vracejí ze školy," pokračoval. „Vyprávějí si, co zažily, smějí se. Moje dcera už je dospělá, odstěhovala se do Brna. Když byla v jejich věku, byla tichá, uzavřená. Těžko si nacházela kamarády. Vaše děti umí být hlasité, to je pravda, ale jsou živé a upřímné. To je vzácné."
Výtah zastavil ve třetím patře. Pan Novotný vykročil ven, ale ještě se otočil. „Vím, že výchova není snadná. Sám jsem v tom nebyl moc dobrý. Ale vy to zvládáte dobře."
Dveře se zavřely dřív, než jsem stačila odpovědět. O patro výš jsem vystoupila jako ve snách. Celý večer jsem přemýšlela o tom krátkém rozhovoru. O tom, jak nás často vidí jiní lépe než my sami sebe. Jak si všímají věcí, které my přehlížíme. A jak někdy pochvala přijde z míst, odkud ji nejméně čekáme.
Když děti přišly domů, objala jsem je trochu silněji než obvykle. Lukáš protočil oči, ale usmál se. Karolína mi objetí oplatila a zeptala se, jestli se něco stalo.
„Nic," odpověděla jsem. „Jen jsem ráda, že vás mám."
Od té doby se s panem Novotným zdravíme. Někdy prohodíme i pár slov o počasí nebo o dění v domě. Je to malá změna, ale připomíná mi důležitou věc – že jako rodiče jsme často svými nejpřísnějšími kritiky. Vidíme všechny chyby, všechny nedostatky, všechny okamžiky, kdy jsme mohli reagovat lépe. Ale občas je dobré zastavit se a podívat se na své děti očima někoho jiného. A možná zjistíme, že neděláme tak špatnou práci, jak si někdy myslíme.
A pokud někdy potkáte rodiče, jehož děti udělaly něco hezkého nebo správného, řekněte mu to. Možná to bude ten nejdůležitější rozhovor jeho dne. Tak jako to byl ten můj, ve výtahu se sousedem, kterého jsem jedenáct let považovala za morouse.