Fajnstyl.cz 
Že budu sledovat, komu věnuje víc úsměvů, víc pozornosti, víc lásky. A přesto – tady jsem. Čtyřicetiletý chlap, který zuří kvůli labradoru. Jmenuje se Rex. Zlatý labrador s hloupým výrazem a ještě hloupějším zvykem nosit mi pantofle do zahrady. Martina si ho pořídila před rokem, když jsme se přestěhovali do domku se zahradou. "Vždycky jsem chtěla psa," řekla tehdy. "A teď konečně máme prostor."
Souhlasil jsem. Proč ne? Myslel jsem, že to bude fajn. Procházky, hraní, společník. Netušil jsem, že ten pes se stane středobodem jejího vesmíru. Že se z mé ženy, která dřív četla knihy a chodila do divadla, stane osoba, která tráví hodiny na psích fórech a diskutuje o tom, jaké granule jsou nejlepší.
Nečekal jsem, že se budu chovat šíleně
Nejdřív to byly jen drobnosti. Martina začala vstávat dřív, aby mohla Rexe vyvenčit. Večer chodila spát později, protože s ním ještě musela jít ven. Naše společné snídaně u stolu se změnily v rychlé hltání, protože "Rex potřebuje jít ven". Naše večery u televize se proměnily v sledování psích videí na YouTube.
Pak to začalo být horší. Martina zrušila naši plánovanou dovolenou v Itálii, protože nemůžeme nechat Rexe samotného a do hotelu ho nevemou. Místo toho jsme jeli na chatu k jejím rodičům, kde Rex běhal po zahradě a já se nudil k smrti. Naše rozhovory se smrskly na jediné téma – Rex. Co Rex jedl, co Rex dělal, jak je Rex chytrý, jak je Rex roztomilý. Když jsem se pokusil změnit téma, Martina se tvářila nepřítomně a při první příležitosti stočila řeč zpět k tomu zatraceném psovi.
A pak přišla poslední kapka. Naše výročí. Deset let od chvíle, kdy jsme se poznali. Zarezervoval jsem stůl v naší oblíbené restauraci, koupil kytici jejích milovaných lilií, těšil se na večer bez psích témat. Martina přišla o hodinu později. "Promiň," řekla udýchaně, "Rex nechtěl jít domů z parku." Pak si sedla, vytáhla telefon a začala mi ukazovat fotky, které ten den pořídila. Všechny byly samozřejmě Rexe.
Během večeře třikrát odběhla ven, aby zavolala domů a zkontrolovala, jestli je Rex v pořádku. Když jsem jí předal dárek – náramek, který si už dlouho přála – poděkovala roztržitě a pak mi oznámila, že ona zapomněla, protože měla moc práce s Rexem.
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Vstal jsem od stolu a beze slova odešel. Sedl jsem do auta a jel. Nevěděl jsem kam, prostě jsem jel. A v hlavě mi běžely ty nejhorší myšlenky. Co kdybych toho psa prostě... nechal zmizet? Co kdyby se "zaběhl" a už se nevrátil? Co kdyby "omylem" snědl něco špatného? Co kdyby...
Nakonec jsem uznal, že se stala chyba
Zastavil jsem na odpočívadle a rozbrečel se. Co se to se mnou děje? Jak můžu takhle uvažovat? Vždyť je to jen zvíře. Nevinné zvíře, které za nic nemůže. To Martina se změnila. To ona mě odstrčila na druhou kolej. To ona dala přednost psovi před vlastním manželem.
Ale přesto – ty myšlenky mě vyděsily. Nikdy jsem nebyl násilník. Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit. A teď tady sedím a přemýšlím, jak se zbavit psa. Vrátil jsem se domů až k ránu. Martina nespala. Seděla v kuchyni, oči červené od pláče. Rex ležel u jejích nohou a zvedl hlavu, když jsem vešel.
"Myslela jsem, že už se nevrátíš," řekla tiše. Sedl jsem si naproti ní. "Martino," začal jsem, "my máme problém. A není to Rex. Jsme to my." A pak jsme si konečně promluvili. Řekl jsem jí všechno – jak se cítím odstrčený, zapomenutý, nahrazený. Jak mám pocit, že pro ni už neexistuju. Jak mě děsí, co to se mnou dělá.
Plakala. Říkala, že si to neuvědomovala. Že Rex je pro ni útěk – útěk před stresem v práci, před strachem ze stárnutí, před obavami, že už nikdy nebudeme mít děti. Že je jednodušší milovat psa, který tě nikdy nezklame, než řešit skutečné problémy.
Bylo to těžké, bolestivé, ale upřímné. Poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili. Ne o psovi, ale o nás. O našich obavách, nadějích, zklamáních. Dohodli jsme se, že vyhledáme manželskou poradnu. Že si stanovíme pravidla – čas jen pro nás dva, bez Rexe. Že se pokusíme najít rovnováhu.
A já? Já se pokusím mít Rexe rád. Ne jako soka, ale jako součást naší rodiny. Protože to je – součást naší rodiny. Ne náhrada za mě, ne náhrada za dítě, které nemáme. Prostě pes, který nám může dát lásku, ale nemůže nahradit to, co máme – nebo bychom měli mít – mezi sebou.
Moc mě to mrzí a nebude se to opakovat
Včera jsem vzal Rexe na procházku. Sám, bez Martiny. Šli jsme k řece, házeli jsme klacky, běhali. A víte co? Není to tak špatný pes. Vlastně je docela fajn. A když se na mě podíval těma svýma hloupýma hnědýma očima, uvědomil jsem si, jak absurdní bylo moje uvažování.
Žárlit na psa. Chtít mu ublížit. Bože, jak jsem mohl klesnout tak hluboko?
Ale teď už vím, že problém nebyl Rex. Problém byl v nás – v tom, co jsme si neřekli, v tom, co jsme potlačovali, v tom, před čím jsme utíkali. A možná, jen možná, nám Rex paradoxně pomohl. Protože bez něj bychom možná nikdy neměli tenhle rozhovor. Nikdy bychom si nepřiznali, co nás trápí.
Takže ano, moje žena si pořídila psa a já na chvíli přestal existovat. Ale teď, doufám, začneme existovat všichni tři – jako rodina. Ne dokonalá, ne bez problémů, ale skutečná. A to je víc, než jsem měl před týdnem.
A Rex? Ten může dál nosit moje pantofle do zahrady. Koneckonců, jsou to jen pantofle. A on je jen pes. A já jsem jen člověk, který se málem ztratil, ale teď se snad zase našel.